THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Táborští SUNSHINE už jsou na tuzemské scéně pojmem, který zaručuje strhující koncertní zážitek. Páteční večer však s sebou nesl i další výjimečné události, protože se jednalo o první koncert, kdy byli přizváni do role předskokanů plzeňští SCISSORHANDS. Kapela, o které se v poslední době čím dál tím častěji mluví jako o nových objevech či chcete li hvězdách budoucnosti. Ze dvou třetin zaplněný klub tak měl možnost srovnání mezi dvěma odlišnými pohledy na moderní kytarový rock, mezi zavedeným pojmem a relativně čerstvou krví. Večer nesoucí se ve skvělé atmosféře tak byl ukázkou dvou výborných živých performací, kdy každá z vystupujících kapel přinesla svůj vlastní názor na jedno a totéž.
A právě mladíci ze SCISSORHANDS, kteří vycházejí z podobných stylových oblastí jako hlavní aktéři, měli velkou zásluhu na tom, že večer už od začátku bavil. Už od úvodních tónů totiž dokázali publikum strhnout k nadšenému poskakování, které vygradovalo v nahuštěných prvních řadách v nekoordinovaný rej stylově ohozených postaviček. Očividně mladší osazenstvo, než na jaké jsme byli doposud při koncertech SUNSHINE zvyklí, hltalo „střihorukým“ každou skladbu. Ti se však příliš nezdržovali s komunikací a jednotlivé písně stříleli s obrovskou kadencí tak, aby nedošlo u diváků k žádnému poklesu koncentrace. Trojice, tak plynule přehrála průřez toho nejlepšího z vlastní tvorby, včetně hlavních taháků chystaných na očekávaný debut, který by se měl nahrávat pod produkčním dohledem Kaye Buriánka ještě před Vánoci. Deska by měla vyjít někdy v první polovině příštího roku u brněnského vydavatelství X-Production. A o co vlastně v hudbě SCISSORHANDS jde? Přestože cítím velkou spřízněnost právě s táborskými, hlavně díky podobně vystavěné melodice a výš položenému hlasu Roberta Orga, který trochu připomene právě Kaye, jde oproti SUNSHINE o čistě kytarovou hudbu, které vládne punkrockový prvek (THE HIVES, THE HORRORS). Není to však punk ledajaký, protože kytara zde vytváří pestrobarevné koláže z různých rychlých vybrnkávaček, ruchů a vazeb. Ať už u nich někdo zaslechne vlivy newyorských SONIC YOUTH nebo raných THE CURE, které jsou na punkový úprk naroubovány, obojí bude správně.
Po velmi dobře se prezentujících předskokanech tak SUNSHINE jen korunovali celý večer průřezem nejlepších skladeb z posledních dvou alb. Standardní koncert velmi zkušené a sehrané party obsahoval všechno pro tuto formaci typické. Sametový teror kytarových efektů, zdvojené party, elektro podkresy, našlapaná rytmika i frontmanův exhibicionismus, který okořenil celou přes hodinu trvající show. Jasně, došlo i na Kayovy seskoky do davu a zpěv největších šlágrů uprostřed celého toho běsnění. Neuvěřitelně uvolněná atmosféra tak ovládla celý klub od hlavního sálu, přes bar i šatnu, takže jsem si připadal spíš jako na nějaké párty, kde se valná většina přítomných zná. Dalším poměrně význačným zjištěním bylo, že na SUNSHINE dnes chodí úplně jiní lidé než před lety. Starší generaci fanoušků screamo hudby už zjevně SUNSHINE nezajímají, ale myslím si, že jim to nějak zvlášť nemusí vadit, protože lidí neubylo, spíše byli nahrazeni větším počtem děvčat a to zejména těch mladších ročníků. Kapela v poslední skladbě vyzvala asi dvanáct příznivců k paření na pódium a tak se skákalo, kde to jen šlo. Závěrem jen dodám, že SUNSHINE jsou pro mne stále bezpečně naší nejlepší kytarovou formací, ale je skvělé vědět, že zde dorůstá další generace mladých kapel, plná příslibů do budoucna.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.